Muffin a čaj - Theo Addair

Vydáno - Yoli

Počet stran - 272

Daniel a Kit jsou dva šestnáctiletí spolužáci, kteří snad ani nemůžou být rozdílnější. Jeden je nejlepším studentem na internátě, k okolí se chová odměřeně a úzkostlivě si střeží své soukromí. Druhý má umělecké nadání, pořádek považuje tak trochu za zbytečnost a často dřív mluví, než myslí. Zdálo by se, že přátelství mezi nimi je nepravděpodobné a cokoli hlubšího rovnou nemožné. Jenže muffin a čaj přece dokáží zázraky, to je známé přísloví. A pokud není, tak by mělo být.

Muffin a čaj není žádnou novinkou na knižních pultech a většina lidí knihu už četla. Jakmile má kniha takový velký boom, tak já se jí spíše vyhýbám (ano, jsem takový knižní anarchista ). Teď ale už konenčně přišel čas zjistit, co na této knížce všichni vidí a proč jsou z ní tak nadšení. Musím přiznat, že LGBT romány nejsou zrovna žánr, který bych nějak vyhledávala, ale opět jsem se rozhodla vystoupit ze svojí komfortní čtecí zóny a přečíst si něco nového.

No, nebudu Vám lhát, prvních cca 50 stran jsem s kniho neuvěřitelně bojovala a říkala jsem si, co jsem to na sebe upletla za bič, že jsem se rozhodla tuhle knihu číst. Pak se ale něco změnilo. Možná jsem si více zvykla na styl psaní autora a taky se v příběhu začlo trošku něco dít.

Muffin a čaj je neskutečně mile napsaná kniha. Ačkoliv postavy mají svá trápení, je to podáno jakýmsi milým zvláštním způsbem. Kniha je založena hodně na pocitech. A ano, Muffin a čaj v sobě má pár klišé, ale jakmile se člověk naladí na vlnu tohoto příběhu, tak s tím tak trošku počítáte a knize jste ochotni to prominout.

Líbilo se mi, že ačkoliv se jedná o román, Muffin a čaj v sobě má pár krásných citátů a hlubších myšlenek. Zároveň si kniha zachovává svou lehkost.

Co napsat závěrem? Mně se kniha líbila. Bylo to jednoduché, milé, oddechové čtení, které se hodí například někam k vodě. V knize nejsou žádné složitosti a vlastně chvilkami je i celkem předvídatelná. Ale i přesto má Muffin a čaj svoje kouzlo a bude Vás bavit. Nedávno vyšel druhý díl s názvem Koláčky a spiklenci, který si určitě taky hodlám přečíst.

HODNOCENÍ - 4 * z 5.

Dětské zoubky - Zoje Stage

Vydáno - Omega

Počet stran - 360

Suzette se nedaří navázat vztah se svojí sedmiletou dcerou, která nemůže - nebo nechce - mluvit. Už od jejího nejútlejšího dětství cítila, že ji Hanna odmítá. Suzette připadá, že ji její dítě nenávidí, a ta myšlenka ji děsí. Alex by chtěl věřit své manželce, že se jejich dcera chová krutě a nenormálně, jenže s ním přece normálně mluví! Je Hanna jen zlobivá holčička, jejíž chování pramení z vysoké inteligence, kreativity a snad i osobního kouzla? Nebo se opravdu snaží svoji matku zabít?

Do téhle knihy jsem vkládala velké naděje. Téma, kdy malá holčička usiluje o život svojí matky, to přece musí být děsivé a čtivé a nepůjde mi se od knihy odtrhnout. Všude reklamy, děsivé upoutávky. No tak jsem se rozhodla přesvědčit na vlastní oči.

Tahle kniha měla velký potenciál svým námětem. Neříkám, že se čtenáři s tímhle nikdy nikde nemohli setkat, ale není to takový ten otřepaný námět. Čekala jsem něco nervý drásajícího, napínavého. No a upřímně, to se tak úplně nekonalo.

Můj první problém s knihou byl ten, že mi v knize vlastně nikdo nebyl moc sympatický. Hanna je malý psychopat, Suzette je matka, která vlastně svou dceru nemá příliš ráda a mnohdy se jí mstí. Alex, otec od rodiny vlastně na rodinu ani nemá čas a extra ho nezajímá, co se mezi Hannou a Suzette děje. Když si neoblíbíte žádnou postavu, máte pak jeden velký problém, je Vám vlastně tak trošku jedno, co se s postavami stane.

Další věc byla postava Hanny, sedmileté dítě, které dokáže manipulovat, lhát, hrát a to vše bez jediné chybičky a jediného škobrtnutí? Ale no tak, tomu přece ani nemůžeme věřit.

Příběh sledujeme jak z pohledu Hanny, tak z pohledu její matky, Suzette. Ano, tohle knize celkem dodává na čtivosti. Ale občas zabrousíte v příběhu do minulosti a vlastně se tak nějak nedozvíte nic extra zajímavého pro další pokračování příběhu.

Nemůžu si pomoct, ale mně bohužel Dětské zoubky přišly hrozně prvoplánové, plytké a ke konci mi bylo jasné, jak to celé dopadne. A veřte mi, že já většinou knihy vážně neodhadnu. Styl psaní byl lehký, ale ničím výjimečný.

Tohle pro mě bylo bohužel velké zklamání. Od knihy jsem čekala mnoho a mám pocit, že byla lépe zvládnuta reklama než kniha samotná. Pokud s thrillery začínáte, může Vás to oslovit, ale kdo má tento žánr trošku načtený, nebude úplně nadšený. Musím říct, že do mě se Dětské zoubky nijak nezakously a kniha je pro mě takovým průměrem.

HODNOCENÍ - 3 * z 5.

Zmizení Sáry Lindertové - Kateřina Šardická

Vydáno - Fragment

Počet stran - 412

Jednoho podzimního večera vešla bezproblémová studentka Sára Lindertová do metra a víckrát ji nikdo neviděl. Hlavní vyšetřovatel Richard Ehler spojuje Sářino zmizení se starým případem, který mu ani po letech nedává spát.

Po dívce pátrá i její sestra Klaudie se Sářiným přítelem Oliverem. Oni i policie vědí, že nezmizela dobrovolně, a brzy zjišťují, že není jediná, po kom se slehla zem. V metru totiž začíná mizet stále víc lidí. Klaudie je přesvědčená, že hluboko pod městem žije něco, co se nedá vysvětlit ani popsat. Neviditelné zlo, které lační po další oběti. A tou má být ona...

Jak já téhle knížce dlouho odolávala, opravdu. Všude se o ní mluvilo, každý ji chválil a já si pořád říkala, že moje TBR je už tak dost dlouhé a co když mě to nebude moc bavit. Navíc kniha není úplně tenká, takže to není čtení na jeden večer. Jenže pak jsem viděla pár rozhovorů s autorkou a byla mi sympatická. A pak to završil Svět knihy, kde autorka byla a ve stánku, kde knihu prodávali, byla kniha už téměř vyprodaná. Tak jsem si řekla, že co když to je opravdu tak skvělá knížka a já se o ni připravím? No, ze Světa knihy samozřejmě Zmizení Sáry Lindertové odjíždělo se mnou. A dlouho jsem to nevydržela a pustila se do čtení.

Teď vážně! Tohle si všichni strašně moc potřebujete přečíst! Ať už jste fanoušci fantasy, detektivek a nebo českých autorů. Zmizení Sáry Lindertové pro mě bylo obrovské překvapení, v tom dobrém slova smyslu. Už chápu, že autorka vyhrála soutěž Hvězda inkoustu, protože s touto knihou si to opravdu zasloužila.

Příběh je psaný způsobem, který Vás nutí číst dál a dál. A já byla v tu chvíli takový ten klasický knihomol, co si říká: "Tak ještě jednu kapitolu a půjdu spát." Prostě od té knižky se nešlo odtrhnout. O knížce jsem mnoho nevěděla a možná i to umocnilo můj čtenářský zážitek.

Zmizení Sáry Lindertové je už od začátku plné akce. Zmizení je popsáno tak zajímavě, že prostě chcete vědět, co se bude dít dál a co za tím vším je. Skvělá, temná atmosféra metra. A téma židovské mystiky? To byla skvělá volba, protože se s tím v takových knihách běžně nesetkáváme. A bylo vidět, že Kateřina má toto téma zmáknuté a ví, o čem píše.

Za mě Zmizení Sáry Lindertové patří těm nejlepším knihám, které jsem letos četla. Děj je svižný, plyne bez nějakých zádrhelů. Nejsou zde nějaká klíšé, postavy se chovají přiměřeně svému věku, ale není to nijak otravné. Tato kniha je autorčinou prvotinou, ale podle mě to na knize vůbec nejde znát. Líbí se mi postavy, jak autorka umí popisovat scény, stupňovat napětí. Ano, v knize se řeší i vztahy, ale je to spíše tak okrajově a nijak to neruší od samotného děje. I když je kniha určitě spíš mladším čtenářům, podle mě si tuto knihu vychutná každý, bez ohledu na věk.

Ano, tahle kniha mi úplně vzala vítr z plachet a nemám jí co vytknout. Moje pověstná kritika je v tomto případě pryč! Pokud chcete příjemný svižný děj, tajemno, detektivní zápletku, tak tohle je ta správná volba! A nechoďte sami do tmy!

HODNOCENÍ - 5 * z 5.

Říkal jsem mu Kravata - Milena Michiko Flašar

Vydáno - Beta Dobrovský

Počet stran - 160

Poetický příběh, rozdělený do 114 velmi krátkých kapitol, vychází ze setkání dvou společenských outsiderů různých generaci na lavičce v parku. Odehrává se v současném Japonsku a vypráví především příběh dvacetiletého mladíka Hira Taguchiho. Hiro je tzv. Hikikomori, vyhýbá se kontaktům s ostatními lidmi. Před dvěma roky se zamknul ve svém pokoji. Ven vychází pouze, když jde do koupelny nebo si potají bere jídlo, které mu za dveřmi nechává matka. Když se jednoho únorového rána odhodlá znovu vyjít z domu, vydá se do parku, posadí se na lavičku, pozoruje okolí a přemýšlí. Život mu změní až setkání s mužem, který se posadí na protější lavičku.

Knihu Říkal jsem mu Kravata jsem vůbec neznala, ačkoliv vyšla v mnoha jazycích, nikdy jsem o knize neslyšela a nevěděla jsem, co od knihy čekat. Bylo mi ale tak nějak jasné, že to bude trošku filozofický příběh, u kterého bude potřeba více přemýšlet. Zaujala mě jednoduchá, ale krásná obálka a i to, že knížka není žádná bichle. A tak jsem se pustila do těchto pro mě neznámých knižních vod.

Příběh se odehrává v prostředí Japonska a setkáváme se zde s dvěma hlavními postavami. První je Taguchi Hiro, který je tzv. hikikomori, což v japonštině znamená "odtrhnuvší se". V praxi to znamená, že Taguchi se uzavírá sám do sebe, odmítá komunikovat se svým okolím a nevychází z pokoje. Druhý je Ohara Tetsu. Záhadný muž, který každý den tráví v parku na lavičce. Ohara je totiž propuštěný práce a zdráhá se to říct svojí manželce. Shodou okolností se Taguchi a Ohara setkávají v parku, postupem času spolu sedí na lavičce a začnou si vyprávět svoje životní příběhy a pocity.

Tahle kniha pro mě byla hodně zvláštní. Ačkoliv má jen 160 stran, nedokázala jsem ji přečíst najednou. Bylo to pomalé, přemýšlivé čtení, které jsem si musela dávkovat. Kniha je hodně založená na pocitech, na což nejsem v knihách moc zvyklá. Vyprávění je jemné, melancholické, citlivé a oba hlavní hrdinové jsou zlomení, i když každý trošku jiným způsobem.

Líbilo se mi, že kniha je rozdělena do opravdu krátkých kapitol, díky kterým se kniha čte velice příjemně. Autorka v knize skvěle popisuje povahy a životní příběhy obou hlavních hrdinů. V knize je spousta krásných myšlenek, nad kterými se čtenář rád zastaví. A i díky tomu se Vás kniha opravdu dotkne.

V knize jsem měla trošku problém s tím, že jak je založená na pocitech, tak se místy trošku zapomíná na nějaký děj. Takže pokud čekáte, že se v knize od začátku do konce bude něco dít, budete zklamaní. Protože tady je vše založeno na myšlenkách a úvahách.

Musím uznat, že Říkal jsem mu Kravata pro mě bylo hodně netypické čtení a tak trošku jsem vystoupila ze svojí knižní komfortní zóny, protože takové příběhy běžně příliš nevyhledávám. Kniha se mi líbila, ale chvilkami na mě těch popisů, pocitů a myšlenek bylo prostě moc a chtěla bych spíše trošku více děje.

Za poskytnutí knížky na recenzi moc děkuji nakladateství Beta - Dobrovský. Knihu Říkal jsem mu Kravata zakoupíte ZDE .

HODNOCENÍ - 3* z 5.

Pouta - Delphine de Vigan

Vydáno - Odeon

Počet stran - 160

Nový román u nás již dobře známé spisovatelky nenechá nikoho v klidu: každý z nás si v něm najde strunu, kterou už slyšel znít nebo která v něm stále zvučí temnou ozvěnou. Silná, intenzivní, temná kniha se světýlkem naděje, jejímiž hrdiny jsou naši současníci, je svědectvím o tom, že příčinou zla a tragických osudů nebývají jen války, přírodní katastrofy, nemoci a jiné, většinou těžko ovlivnitelné zásahy "shora", ale působí si je lidé sami navzájem svou lhostejností, leností, sobectvím, slabostí či nepochopením.

Autorka Pout je u nás již známá, jelikož jí u nás byly vydány již 4 knihy. I přesto jsem od ní nic nečetla a tak jsem se rozhodla přečíst si Pouta, která se u nás dočkala velkého ohlasu a popularity.

Nejprve musím zmínit, že pokud někdo čeká veselý příběh o rodině, tak toho se mu určitě nedostane. Pouta jsou syrový příběh bez příkras, který poukazuje na to, jak moc jsme propojeni se svou rodinou a jak moc nás ovlivňuje. Mnohdy vlastně více než chceme a nebo než jsme ochotni připustit.

V příběhu sledujeme osud dvou dospívajících chlapců, Thea a Mathise. Theo žije v rozvrácené rodině a je ve střídavé péči rodičů. Matka nesnáší, když Theo musí být u otce a pak se mu za to mstí. Otec je alkoholik. Jediným útěkem Thea od reality je přátelství s Mathisem a alkohol. Theo si neuvědomuje, jak jeho chování a rozhodnutí ovliv%ují i další osoby v jeho okolí a na to právě Pouta poukazují.

Ačkoliv se jedná o krátkou knihu, není to úplně lehké čtení. Čtenář se musí soustředit a navíc příběh je opravdu drsný, ponurý. A tady autorka opravdu ukázala svůj bravurní styl psaní. I když to není veselá kniha, je tak příběh tak skvěle podaný, že prostě budete chtít číst dál a dál. Nečekejte žádné barvité popisy, ale stručné, jasné vyprávění. A právě tento styl psaní mám moc ráda.

Pouta opravdu vřele doporučuji. Ten příběh Vás dostane a ještě dlouho Vám bude ležet v hlavě a budete nad postavami přemýšlet. Tohle byl pro mě jeden z těch silnějších čtenářských zážitků a jsem ráda, že Pouta nechybí v mojí sbírce odeonek.

HODNOCENÍ - 5 * z 5.

V pasti - Josh Malerman

Vydáno - Zelený kocúr

Počet stran - 262

TAM VENKU NĚCO JE…

Něco děsivého, co člověk nesmí spatřit. Stačí jediný pohled - a podlehneš smrtelnému násilí. Nikdo netuší, co to je ani odkud to přišlo.

Pět let poté, co všechno začalo, zbývá už jen hrstka přeživších - včetně Malorie a jejích dvou malých dětí. Malorie žije v opuštěném domě poblíž řeky a už dlouho sní o tom, že uteče někam, kde snad bude s rodinou v bezpečí. Cesta, která ji čeká, je však hrozivá: překonat pětadvacet kilometrů po proudu řeky v malé loďce - poslepu. Stačí jedno špatné rozhodnutí a všichni zemřou. Něco je sleduje. Je to člověk, zvíře nebo stvůra?

Ponořena do tmy, obklopena známými i neznámými zvuky, se Malorie vydává na svou hrůznou odyseu - na cestu, která ji zavede do nespatřeného světa i do minulosti, k přátelům, kteří jí kdysi zachránili život.

Od téhle knihy jsem neměla prakticky žádná očekávání. Koupila jsem ji v knihkupectví ve slevě. Pak jsem na ni četla ale poměrně pochvalné ohlasy, tak jsem se rozhodla si V pasti přečíst.

V pasti mělo velmi zajímavý námět, venku je něco, co Vás zabije, pokud to spatříte. Celou dobu vlastně nevíte, co to něco je, takže Vaše fantazie dostává velký prostor. Vidíme, jak to celé začne a postupně zjišťujeme, že na Zemi je už pouze pár přeživších. Samozřejmě tady hrají důležitou roli mezilidské vztahy. Mnozí si pomáhají, vznikají nová přátelství, ale najdou se i tací, kterým jde především o sebe a pro to, aby se zachránili, jsou schopní udělat cokoliv.

Kniha není nijak dlouhá a to je její silná stránka. Nejsou zde žádné zbytečné pasáže a čtenář je udržován v neustálém napětí. Jedna akce střídá druhou.

Samozřejmě, některé scény byly krapet přehnané a štěstí hrálo do karet hrdinům až moc, ale nebylo to v nějaké velké míře a pro mě to bylo akceptovatelné.

Pokud chcete kratší knihu, která je plná akce a napětí, V pasti Vám můžu doporučit. Čtení si užijete, kniha nemá nějaký otřepaný námět a je opravdu napínavá.

HODNOCENÍ - 5 * z 5.

Nimbus - Neal Shusterman

Vydáno - Yoli

Počet stran - 440

Rowan se rozhodl, že na vlastní pěst napraví cech smrtek a podrobí jej zkoušce ohněm - a to doslova. Po zimním konkláve zmizel v ústraní a od té doby podniká útoky na zkažené smrtky - nejen ve StředoMerice, ale na celém kontinentu. Stal se z něj lidový hrdina - smrtka Lucifer - který v černé róbě odevzdává zkorumpované smrtky plamenům. Citra, z níž se pod dohledem smrtky Curieové stala mladší smrtka, zkaženost vidí a chce ji změnit zevnitř, ale na každém kroku nachází překážky, a dokonce se ocitá v ohrožení života. Rozkol mezi "starou gardou" a "novým řádem" se vyostřuje a vzájemné soupeření přechází od slov k činům. Nad tím vším bdí vševědoucí Nimbus - jediný, kdo má moc řešit závažné problémy dokonalého světa. Ale vloží se do toho, nebo bude jen přihlížet, jak se dokonalost mění v úpadek?

Pro mě jedna z nejočekávanějších knih tohoto roku. A je konečně tady! Smrtka nasadila laťku hodně vysoko. Podařilo se to Nimbusu udržet? Nebo se jedná o jeden z typických druhých vycpávkových dílů?

Tak Nimbus byl opravdová jízda! Setkáváme se s hlavními postavami z prvního dílu, Rowanem a Citrou. Postavy jsou dospělejší a rozbíhá se kolotoč nejrůnějších událostí. Rowanova postava je najednou temnější, tajuplnější a snaží se v řádu Smrtek nastolit řád a spravedlnost, což některým Smrtkám chybí.

Každá kapitola v knize začíná Nimbusovými myšlenkami. Jsou velice zajímavé a jak kniha postupuje, stávají se také temnějšími.

Byla jsem překvapená, že druhý díl byl celkově takový ponurejší, najednou se ukazovaly nedostatky, které tento zdánlivě dokonalý svět má. Už na začátku knihy je jasné, že tento stav nebude pro svět dlouhodobě udržitelný a musí se stát něco zásadního. A to se také stane.

Opravdu, Nimbus si po celých 440 stran udržel svižnost, napětí, akci a byl neskutečně čtivý. Vlastně mi přišel více čtivý než Smrtka a je to jeden z mála případů, kdy se druhému dílu podařilo předčít ten první. Shusterman opět potvrzuje, že psát umí a čtenáře dokáže překvapit a každá kniha je pro čtenáře zážitkem.

Co víc dodat, Nimbus opravdu všem doporučuji a je to zatím asi nejlepší kniha, kterou jsem letos četla. Každou stránku jsem si opravdu užívala. A ten konec? Ten byl pro mě zdrcující a velmi nutně potřebuji další díl! Tuhle knihu budu z hlavy dostávat hodně dlouho.

HODNOCENÍ - 5 * z 5.