Pouta - Delphine de Vigan

Vydáno - Odeon

Počet stran - 160

Nový román u nás již dobře známé spisovatelky nenechá nikoho v klidu: každý z nás si v něm najde strunu, kterou už slyšel znít nebo která v něm stále zvučí temnou ozvěnou. Silná, intenzivní, temná kniha se světýlkem naděje, jejímiž hrdiny jsou naši současníci, je svědectvím o tom, že příčinou zla a tragických osudů nebývají jen války, přírodní katastrofy, nemoci a jiné, většinou těžko ovlivnitelné zásahy "shora", ale působí si je lidé sami navzájem svou lhostejností, leností, sobectvím, slabostí či nepochopením.

Autorka Pout je u nás již známá, jelikož jí u nás byly vydány již 4 knihy. I přesto jsem od ní nic nečetla a tak jsem se rozhodla přečíst si Pouta, která se u nás dočkala velkého ohlasu a popularity.

Nejprve musím zmínit, že pokud někdo čeká veselý příběh o rodině, tak toho se mu určitě nedostane. Pouta jsou syrový příběh bez příkras, který poukazuje na to, jak moc jsme propojeni se svou rodinou a jak moc nás ovlivňuje. Mnohdy vlastně více než chceme a nebo než jsme ochotni připustit.

V příběhu sledujeme osud dvou dospívajících chlapců, Thea a Mathise. Theo žije v rozvrácené rodině a je ve střídavé péči rodičů. Matka nesnáší, když Theo musí být u otce a pak se mu za to mstí. Otec je alkoholik. Jediným útěkem Thea od reality je přátelství s Mathisem a alkohol. Theo si neuvědomuje, jak jeho chování a rozhodnutí ovliv%ují i další osoby v jeho okolí a na to právě Pouta poukazují.

Ačkoliv se jedná o krátkou knihu, není to úplně lehké čtení. Čtenář se musí soustředit a navíc příběh je opravdu drsný, ponurý. A tady autorka opravdu ukázala svůj bravurní styl psaní. I když to není veselá kniha, je tak příběh tak skvěle podaný, že prostě budete chtít číst dál a dál. Nečekejte žádné barvité popisy, ale stručné, jasné vyprávění. A právě tento styl psaní mám moc ráda.

Pouta opravdu vřele doporučuji. Ten příběh Vás dostane a ještě dlouho Vám bude ležet v hlavě a budete nad postavami přemýšlet. Tohle byl pro mě jeden z těch silnějších čtenářských zážitků a jsem ráda, že Pouta nechybí v mojí sbírce odeonek.

HODNOCENÍ - 5 * z 5.

V pasti - Josh Malerman

Vydáno - Zelený kocúr

Počet stran - 262

TAM VENKU NĚCO JE…

Něco děsivého, co člověk nesmí spatřit. Stačí jediný pohled - a podlehneš smrtelnému násilí. Nikdo netuší, co to je ani odkud to přišlo.

Pět let poté, co všechno začalo, zbývá už jen hrstka přeživších - včetně Malorie a jejích dvou malých dětí. Malorie žije v opuštěném domě poblíž řeky a už dlouho sní o tom, že uteče někam, kde snad bude s rodinou v bezpečí. Cesta, která ji čeká, je však hrozivá: překonat pětadvacet kilometrů po proudu řeky v malé loďce - poslepu. Stačí jedno špatné rozhodnutí a všichni zemřou. Něco je sleduje. Je to člověk, zvíře nebo stvůra?

Ponořena do tmy, obklopena známými i neznámými zvuky, se Malorie vydává na svou hrůznou odyseu - na cestu, která ji zavede do nespatřeného světa i do minulosti, k přátelům, kteří jí kdysi zachránili život.

Od téhle knihy jsem neměla prakticky žádná očekávání. Koupila jsem ji v knihkupectví ve slevě. Pak jsem na ni četla ale poměrně pochvalné ohlasy, tak jsem se rozhodla si V pasti přečíst.

V pasti mělo velmi zajímavý námět, venku je něco, co Vás zabije, pokud to spatříte. Celou dobu vlastně nevíte, co to něco je, takže Vaše fantazie dostává velký prostor. Vidíme, jak to celé začne a postupně zjišťujeme, že na Zemi je už pouze pár přeživších. Samozřejmě tady hrají důležitou roli mezilidské vztahy. Mnozí si pomáhají, vznikají nová přátelství, ale najdou se i tací, kterým jde především o sebe a pro to, aby se zachránili, jsou schopní udělat cokoliv.

Kniha není nijak dlouhá a to je její silná stránka. Nejsou zde žádné zbytečné pasáže a čtenář je udržován v neustálém napětí. Jedna akce střídá druhou.

Samozřejmě, některé scény byly krapet přehnané a štěstí hrálo do karet hrdinům až moc, ale nebylo to v nějaké velké míře a pro mě to bylo akceptovatelné.

Pokud chcete kratší knihu, která je plná akce a napětí, V pasti Vám můžu doporučit. Čtení si užijete, kniha nemá nějaký otřepaný námět a je opravdu napínavá.

HODNOCENÍ - 5 * z 5.

Nimbus - Neal Shusterman

Vydáno - Yoli

Počet stran - 440

Rowan se rozhodl, že na vlastní pěst napraví cech smrtek a podrobí jej zkoušce ohněm - a to doslova. Po zimním konkláve zmizel v ústraní a od té doby podniká útoky na zkažené smrtky - nejen ve StředoMerice, ale na celém kontinentu. Stal se z něj lidový hrdina - smrtka Lucifer - který v černé róbě odevzdává zkorumpované smrtky plamenům. Citra, z níž se pod dohledem smrtky Curieové stala mladší smrtka, zkaženost vidí a chce ji změnit zevnitř, ale na každém kroku nachází překážky, a dokonce se ocitá v ohrožení života. Rozkol mezi "starou gardou" a "novým řádem" se vyostřuje a vzájemné soupeření přechází od slov k činům. Nad tím vším bdí vševědoucí Nimbus - jediný, kdo má moc řešit závažné problémy dokonalého světa. Ale vloží se do toho, nebo bude jen přihlížet, jak se dokonalost mění v úpadek?

Pro mě jedna z nejočekávanějších knih tohoto roku. A je konečně tady! Smrtka nasadila laťku hodně vysoko. Podařilo se to Nimbusu udržet? Nebo se jedná o jeden z typických druhých vycpávkových dílů?

Tak Nimbus byl opravdová jízda! Setkáváme se s hlavními postavami z prvního dílu, Rowanem a Citrou. Postavy jsou dospělejší a rozbíhá se kolotoč nejrůnějších událostí. Rowanova postava je najednou temnější, tajuplnější a snaží se v řádu Smrtek nastolit řád a spravedlnost, což některým Smrtkám chybí.

Každá kapitola v knize začíná Nimbusovými myšlenkami. Jsou velice zajímavé a jak kniha postupuje, stávají se také temnějšími.

Byla jsem překvapená, že druhý díl byl celkově takový ponurejší, najednou se ukazovaly nedostatky, které tento zdánlivě dokonalý svět má. Už na začátku knihy je jasné, že tento stav nebude pro svět dlouhodobě udržitelný a musí se stát něco zásadního. A to se také stane.

Opravdu, Nimbus si po celých 440 stran udržel svižnost, napětí, akci a byl neskutečně čtivý. Vlastně mi přišel více čtivý než Smrtka a je to jeden z mála případů, kdy se druhému dílu podařilo předčít ten první. Shusterman opět potvrzuje, že psát umí a čtenáře dokáže překvapit a každá kniha je pro čtenáře zážitkem.

Co víc dodat, Nimbus opravdu všem doporučuji a je to zatím asi nejlepší kniha, kterou jsem letos četla. Každou stránku jsem si opravdu užívala. A ten konec? Ten byl pro mě zdrcující a velmi nutně potřebuji další díl! Tuhle knihu budu z hlavy dostávat hodně dlouho.

HODNOCENÍ - 5 * z 5.

Prokletá krev - Ange

Vydáno - CooBoo

Počet stran - 440

Odhalte temná tajemství skrytá v zákoutích Versailles!

Představte si svět, ve kterém Velká francouzská revoluce nikdy neproběhla a kde se právě chystá korunovace Ludvíka XXIV. Sedmnáctiletou Angie pronásledují jednoho dne v metru dva ozbrojení muži a pokusí se jí zabít. Unikne jim jen o vlásek. Toho dne večer ji nečekaně navštíví její matka vévodkyně de Noaillesová, kterou již léta neviděla, a pozve ji na ples do Versailles, aby byla náležitě představena u dvora. Angie se tam nechce, ale takový večer by jí mohl pomoci odhalit, kdo jí usiluje o život a proč.

Young adult, upíři, ačkoliv tohle není zrovna neobvyklá kombinace, tak ji mám ráda a o to více jsem byla zvědavá na Prokletou krev, jak tady bylo tohle téma zpracováno.

No, čím začít. Tak nejprve tím, že v knize je na začátku opravdu velké množství postav. Obvykle v postavách nijak netápu a aspoň trošku si je pamatuju, ale tady jsem se hodně trápila. Na čtenáře se valí jedna postava za druhou a bohužel postavám chybí na můj vkus nějaký popis, který by čtenáři pomohl se lépe orientovat a postavy si pamatovat.

Upíři jsou takové vděčné téma do knih a většina lidí je má ráda, včetně mě. Ale tady? Tady to bylo prostě nešťastné. A připadalo mi to, že si autoři si řekli, že téma upírů není dostačující, tak tam přidali ještě magii. A to vlastně taky nestačilo, tak šup tam prostředí Versailles. Tahle kombinace bez nějakého hlubšího smyslu by možná nebyla tak zlá, ale celé to na mě působilo, že sami autoři se v ději ztrácí a moc neví kudy kam.

Samozřejmě v Prokleté krvi nechybí ani milostná dějová linka. Nicméně ta milostná dějová linka je pro mě absolutně neuvěřitelná. Nucené, strojené, absolutně mimo.

Young adult mám ráda, stejně tak upíry a v téhle kombiaci počítám, že mě nějaké to klišé nemine. Ale tohle bylo prostě nepovedené, nedomyšlené a stalo se asi to nejhorší, co se mi u čtení může stát a to, že mě postavy vůbec nezajímaly. Já se na Prokletou krev tak moc těšila a opravdu to bylo 440 stran zklamání. Bohužel, tuhle knihu opravu nemůžu doporučit a Prokletá krev je zatím jedna z nejhorších knih, které jsem letos četla.

HODNOCENÍ - 2 * z 5.

Přiveď mě zpátky - B. A. Paris

Vydáno - Motto

Počet stran - 288

Byli mladí a zamilovaní. Na dovolené ve Francii zastavili u benzinové pumpy a Finn si odskočil. Když se vrátil, byla Layla pryč a už ji nikdy neviděl. Aspoň tak vypovídal na policii. O mnoho let později se Finn zasnoubil s Laylinou sestrou Ellen. Jenže najednou zavolala policie, že někdo Laylu spatřil. Začaly se objevovat dávno ztracené věci z její minulosti, tajné zprávy, různé stopy a varování. Co neznámý chce a kolik toho ví?

B. A. Paris je u nás známá autorka thrillerů, které u nás vyšly již dvě knihy, Za zavřenými dvěřmi a V pasti lží. Obě dvě knihy mě od autorky nadchly, takže třetí kniha Přiveď mě zpátky mě prostě nemohla minout.

B. A. Paris je známá tím, že ve svých knihách vždy zpracovává téma vztahů a umí skvěle popsat psychologii postav. A ani Přiveď mě zpátky není výjimkou. Autorka nám ze začátku popisuje příběh zdánlivě idylického páru Finna a Layly, který je na dovolené a na cestě zpět se Layla ztratí. Je unesena? Utekla? Pokud ano, jaký k tomu měla důvod? A už zde začínáme tušit, že věci nejsou takové, jaké se nám z počátku mohly zdát. A rozbíhá se další kolotoč událostí.

Autorka si ve své třetí knize drží vysokou laťku, kniha se prostě čte jedním dechem. Krátké kapitoly, střídání vyprávění z minulosti a současnosti. Tento styl psaní Vás prostě chytne a nebudete chtít knížku odložit. Líbilo se mi, že jsem dlouho netušila, kde je vlastně pravda a jak celý příběh dopadne.

Ano, autorka má již třetí knihu psanou prakticky stejným stylem, takže se může zdát, že v knihách je určitý vzorec, který se opakuje a už budou knihy předvídatelné. Ano, námět je podobný, ale pro mě to rozhodně předvídatelné nebylo a já dlouho netušila, jak to celé je a jak příběh skončí.

B. A. Paris mě zase nezklamala. Mám tuto autorku ráda a její knížky si neskutečně užívám a vždy je přečtu velice rychle, vlastně rychleji než bych chtěla. Přiveď mě zpátky je povedená kniha plná napětí, zvratů a čtení si rozhodně užijete.

HODNOCENÍ - 5 * z 5.

Cop - Lætitia Colombani

Vydáno - Odeon

Počet stran - 200

Tři ženy žijící ve třech různých světadílech, tři osudy: Indka, která patří k nejnižší společenské vrstvě - Italka, jež zdědí rodinnou firmu - Kanaďanka, která má skvělou kariéru v právnické firmě. Všechny tři spojuje touha po důstojném životě. Nikdy se spolu nesetkají, nevědí o sobě; a přesto se mezi nimi vytvoří intimní pouto - symbolické pouto vzpoury proti nepřízni osudu.

Všichni už jistě víte o mojí slabosti pro Odeonky. A už jen proto jsem si Cop nemohla nechat ujít. Navíc knihu chválili i čtenáři, kteří Odeonky zase tak nemusí. Čím je kniha tak zajímavá? Knihomolský deník tomu musel přijít na kloub!

Osudy tří žen. Každá z žen žije v jiné zemi, má jiné cíle, jiné povolání, jiný životní příběh. A přesto se na konci knihy tyto zdánlivě neslučitelné životy prolnou. Setkáváme se s právničkou, která tak úplně nemá čas na svoje děti a kariéra je pro ni to hlavní. Italská mladá žena, která zdědí rodinnou firmu je další dějovou linkou. A jako poslední je žena z Indie, která patří k nejnižší společenské vrstvě, ale nechce se s tím smířit.

Wow, tahle kniha pro mě byla prostě jízda. Hltala jsem každou stránku. Cop pro mě neměl snad slabé místo. Každá stránka mě bavila, užívala jsem si ji a chtěla jsem číst dál a zajímalo by mě, co se hrdinkám přihodí.

Někteří tvrdili, že se kniha dá předvídat. Já musím říct, že mě konec překvapil a netušila jsem, že takhle kniha dopadne. Schválně Vám nechci nic prozrazovat, protože tady se opravdu vyplatí vědět o ději co nejméně. A nechci Vás o ten čtenářský zážitek ochudit.

Po dlouhé době je Cop kniha, které vlastně nějak nemám co vytknout. U Copu mě vlastně mrzelo, že kniha není delší. Moc se mi líbil svižný a milý způsob vyprávění autorky. Tohle si prostě zamilujete. Silný příběh o odvaze, touze a odhodlání. Cop si prostě musíte přečíst, pro mě je to zatím nejlepší Odeonka, kterou jsem četla.

HODNOCENÍ - 5* z 5.

Rosevine - Tereza Krupová

Vydáno - Martin Koláček - E- knihy jedou

Počet stran - 83

Angela má novou misi. Má za úkol sledovat a prověřit manželský pár, podezřelý ze dvou brutálních masových vražd. Ti odjíždějí na týdenní dovolenou do útulného a malebného hotelu Rosevine, ležící na pobřeží Anglie. Manželé zprvu působí velmi klidně a bezproblémově, Angele se však podaří zjistit, že se za zavřenými dveřmi svého pokoje, chovají úplně jinak. Hlavní hrdinku okouzlí podezřelá Erika Binderová, se kterou se velmi důvěrně sblíží. Celý případ se jí tak podaří vidět z trochu jiné strany. Po čase stráveném s Erikou a drobným vyšetřováním, do sebe pár věcí ale přestane zapadat. Je to jen hra? Ví snad manželka, že je někdo sleduje a chce tak Angelu záměrně svést z cesty? Anebo opravdu mluví pravdu?

Prvotina české mladé autorky. Ačkoliv má tato kniha jen 83 stran, byla jsem velice mile překvapená, jak moc povedená byla! Rosevine u nás seženete pouze v elektronické podobě.

V knize Rosevine si přijdou na své čtenáři, kteří mají rádi jasné, stručné a výstižné knihy, které je nenechají vydechnout a pořád se něco děje. Začátek knihy je takový nenápadný a vlastně jsem si až říkala, že přece na 80 stránkách nemůže být celistvý plnohodnodtný příběh, kde bude vše vysvětleno. No a chyba lávky, byl! Musím říct, že Rosevine byla protě jízda. Nenápadný hotel, zdánlivě obyčejný manželský pár a Angela, která je dost svérázná a chce tomu všemu přijít na kloub. Rosevine je pro mě ukázkovým příkladem toho, že méně je někd více a kniha nutně nemusí mít 500 stran aby Vás příběh zaujal a naplno jste si ho užili.

I když mě Rosevine nadchla, pár chyb z mého pohledu měla. Co mi na knize vadilo, byly vugarismy. Nejsem nějaký slušňák, kterého by rozhodilo sprosté slovo, ale tady mi to přišlo zcela zbytečné a knize to absolutně nic nepřineslo, spíš naopak. Občas to příběh zbytečně sráželo a působilo to tak nějak amatérsky. A ta milostná linka, no, bez té bych se asi taky obešla. Angela, která na začátku je drsná a zdánlivě ledová královna, najednou velice rychle podlehne. To mi do příběhu tak úplně nezapadalo.

Co závěrem napsat? Rosevine je povedená prvotina autorky a určitě ji doporučuji. Kniha Vám nezabere ani jedno odpoledne, ale užijete si ji. A podpořit mladého českého autora? To prostě chcete. Určitě si od autorky přečtu ráda i další knihu a tímto jí ještě jednou moc děkuji za zaslání knihy na recenzi.

HODNOCENÍ - 3,5* z 5.

Není úniku - Taylor Adams

Vydáno - Knižní klub

Počet stran - 272

Studentka Darby Thorneová cestuje za svou nemocnou matkou. Kvůli sněhové bouři uvízne na dálnici uprostřed ničeho a je nucena strávit noc na odpočívadle se čtyřmi úplně cizími lidmi. Při hledání mobilního signálu si všimne ruky malé holčičky, která je zamčená v jednom ze zaparkovaných vozů. Bez spojení a bez jakékoli možnosti se odtamtud dostat musí Darby přijít na to, kdo z jejích neznámých společníků je dívčiným únoscem.

Kniha není úniku se na mě valila snad ze všech stran. Prý opravdu povedený thriller. Zima, opuštěné odpočívadlo, malá skupinka lidí a jeden z nich unesl malou holčičku. Anotace mě opravdu nalákala. I když jsem Není úniku nestihla přečíst v zimě, pustila jsem se do ní.

Co musím na knize pochválit je autorův styl. Taylor Adams píše svižně, lehce, ale přesto napínavě. Ocenila jsem také krátké kapitoly, díky kterým kniha ubíhala mnohem rychleji a hezky se četla. Líbí se mi, jak si autor pohrává s odhalením toho "záporáka", takže si čtenář často řekne, že už to vlastně odhalil, ale pak přijde nějaký zvrat a všechno je jinak. Až pak máte problém vůbec někomu věřit.

No, teď se dostáváme k těm negativním věcem. S Není úniku jsem měla problém, že mě chvilkami opravdu bavila a nebo mě tak nějak nebavila vůbec. Darby mi ke konci přišla pomalu už jako superhrdinka, která prostě nemůže zemřít. A malá holčička, která v takové situaci jedná naprosto klidně, vyrovnaně. No, to se tak úplně nepovedlo. Chvilkami to všechno bylo tak překombinované a opravdu těžko uvěřitelné.

Není úniku všichni tak moc chválili, že jsem měla pocit, že to prostě nemůže být přešlap. No, tak nějak mám pocit, že trošku byl. Mě kniha nenadchla, ale ani neurazila. Jen si myslím, že tolik chvalozpěvů si prostě nezaslouží. Od autora u nás vyšla další kniha, Na dostřel, tak se do ní určitě taky pustím a doufám, že bude lepší, než Není úniku.

HODNOCENÍ - 3* z 5.