Zmizení Sáry Lindertové - Kateřina Šardická

Vydáno - Fragment

Počet stran - 412

Jednoho podzimního večera vešla bezproblémová studentka Sára Lindertová do metra a víckrát ji nikdo neviděl. Hlavní vyšetřovatel Richard Ehler spojuje Sářino zmizení se starým případem, který mu ani po letech nedává spát.

Po dívce pátrá i její sestra Klaudie se Sářiným přítelem Oliverem. Oni i policie vědí, že nezmizela dobrovolně, a brzy zjišťují, že není jediná, po kom se slehla zem. V metru totiž začíná mizet stále víc lidí. Klaudie je přesvědčená, že hluboko pod městem žije něco, co se nedá vysvětlit ani popsat. Neviditelné zlo, které lační po další oběti. A tou má být ona...

Jak já téhle knížce dlouho odolávala, opravdu. Všude se o ní mluvilo, každý ji chválil a já si pořád říkala, že moje TBR je už tak dost dlouhé a co když mě to nebude moc bavit. Navíc kniha není úplně tenká, takže to není čtení na jeden večer. Jenže pak jsem viděla pár rozhovorů s autorkou a byla mi sympatická. A pak to završil Svět knihy, kde autorka byla a ve stánku, kde knihu prodávali, byla kniha už téměř vyprodaná. Tak jsem si řekla, že co když to je opravdu tak skvělá knížka a já se o ni připravím? No, ze Světa knihy samozřejmě Zmizení Sáry Lindertové odjíždělo se mnou. A dlouho jsem to nevydržela a pustila se do čtení.

Teď vážně! Tohle si všichni strašně moc potřebujete přečíst! Ať už jste fanoušci fantasy, detektivek a nebo českých autorů. Zmizení Sáry Lindertové pro mě bylo obrovské překvapení, v tom dobrém slova smyslu. Už chápu, že autorka vyhrála soutěž Hvězda inkoustu, protože s touto knihou si to opravdu zasloužila.

Příběh je psaný způsobem, který Vás nutí číst dál a dál. A já byla v tu chvíli takový ten klasický knihomol, co si říká: "Tak ještě jednu kapitolu a půjdu spát." Prostě od té knižky se nešlo odtrhnout. O knížce jsem mnoho nevěděla a možná i to umocnilo můj čtenářský zážitek.

Zmizení Sáry Lindertové je už od začátku plné akce. Zmizení je popsáno tak zajímavě, že prostě chcete vědět, co se bude dít dál a co za tím vším je. Skvělá, temná atmosféra metra. A téma židovské mystiky? To byla skvělá volba, protože se s tím v takových knihách běžně nesetkáváme. A bylo vidět, že Kateřina má toto téma zmáknuté a ví, o čem píše.

Za mě Zmizení Sáry Lindertové patří těm nejlepším knihám, které jsem letos četla. Děj je svižný, plyne bez nějakých zádrhelů. Nejsou zde nějaká klíšé, postavy se chovají přiměřeně svému věku, ale není to nijak otravné. Tato kniha je autorčinou prvotinou, ale podle mě to na knize vůbec nejde znát. Líbí se mi postavy, jak autorka umí popisovat scény, stupňovat napětí. Ano, v knize se řeší i vztahy, ale je to spíše tak okrajově a nijak to neruší od samotného děje. I když je kniha určitě spíš mladším čtenářům, podle mě si tuto knihu vychutná každý, bez ohledu na věk.

Ano, tahle kniha mi úplně vzala vítr z plachet a nemám jí co vytknout. Moje pověstná kritika je v tomto případě pryč! Pokud chcete příjemný svižný děj, tajemno, detektivní zápletku, tak tohle je ta správná volba! A nechoďte sami do tmy!

HODNOCENÍ - 5 * z 5.

Říkal jsem mu Kravata - Milena Michiko Flašar

Vydáno - Beta Dobrovský

Počet stran - 160

Poetický příběh, rozdělený do 114 velmi krátkých kapitol, vychází ze setkání dvou společenských outsiderů různých generaci na lavičce v parku. Odehrává se v současném Japonsku a vypráví především příběh dvacetiletého mladíka Hira Taguchiho. Hiro je tzv. Hikikomori, vyhýbá se kontaktům s ostatními lidmi. Před dvěma roky se zamknul ve svém pokoji. Ven vychází pouze, když jde do koupelny nebo si potají bere jídlo, které mu za dveřmi nechává matka. Když se jednoho únorového rána odhodlá znovu vyjít z domu, vydá se do parku, posadí se na lavičku, pozoruje okolí a přemýšlí. Život mu změní až setkání s mužem, který se posadí na protější lavičku.

Knihu Říkal jsem mu Kravata jsem vůbec neznala, ačkoliv vyšla v mnoha jazycích, nikdy jsem o knize neslyšela a nevěděla jsem, co od knihy čekat. Bylo mi ale tak nějak jasné, že to bude trošku filozofický příběh, u kterého bude potřeba více přemýšlet. Zaujala mě jednoduchá, ale krásná obálka a i to, že knížka není žádná bichle. A tak jsem se pustila do těchto pro mě neznámých knižních vod.

Příběh se odehrává v prostředí Japonska a setkáváme se zde s dvěma hlavními postavami. První je Taguchi Hiro, který je tzv. hikikomori, což v japonštině znamená "odtrhnuvší se". V praxi to znamená, že Taguchi se uzavírá sám do sebe, odmítá komunikovat se svým okolím a nevychází z pokoje. Druhý je Ohara Tetsu. Záhadný muž, který každý den tráví v parku na lavičce. Ohara je totiž propuštěný práce a zdráhá se to říct svojí manželce. Shodou okolností se Taguchi a Ohara setkávají v parku, postupem času spolu sedí na lavičce a začnou si vyprávět svoje životní příběhy a pocity.

Tahle kniha pro mě byla hodně zvláštní. Ačkoliv má jen 160 stran, nedokázala jsem ji přečíst najednou. Bylo to pomalé, přemýšlivé čtení, které jsem si musela dávkovat. Kniha je hodně založená na pocitech, na což nejsem v knihách moc zvyklá. Vyprávění je jemné, melancholické, citlivé a oba hlavní hrdinové jsou zlomení, i když každý trošku jiným způsobem.

Líbilo se mi, že kniha je rozdělena do opravdu krátkých kapitol, díky kterým se kniha čte velice příjemně. Autorka v knize skvěle popisuje povahy a životní příběhy obou hlavních hrdinů. V knize je spousta krásných myšlenek, nad kterými se čtenář rád zastaví. A i díky tomu se Vás kniha opravdu dotkne.

V knize jsem měla trošku problém s tím, že jak je založená na pocitech, tak se místy trošku zapomíná na nějaký děj. Takže pokud čekáte, že se v knize od začátku do konce bude něco dít, budete zklamaní. Protože tady je vše založeno na myšlenkách a úvahách.

Musím uznat, že Říkal jsem mu Kravata pro mě bylo hodně netypické čtení a tak trošku jsem vystoupila ze svojí knižní komfortní zóny, protože takové příběhy běžně příliš nevyhledávám. Kniha se mi líbila, ale chvilkami na mě těch popisů, pocitů a myšlenek bylo prostě moc a chtěla bych spíše trošku více děje.

Za poskytnutí knížky na recenzi moc děkuji nakladateství Beta - Dobrovský. Knihu Říkal jsem mu Kravata zakoupíte ZDE .

HODNOCENÍ - 3* z 5.

Pouta - Delphine de Vigan

Vydáno - Odeon

Počet stran - 160

Nový román u nás již dobře známé spisovatelky nenechá nikoho v klidu: každý z nás si v něm najde strunu, kterou už slyšel znít nebo která v něm stále zvučí temnou ozvěnou. Silná, intenzivní, temná kniha se světýlkem naděje, jejímiž hrdiny jsou naši současníci, je svědectvím o tom, že příčinou zla a tragických osudů nebývají jen války, přírodní katastrofy, nemoci a jiné, většinou těžko ovlivnitelné zásahy "shora", ale působí si je lidé sami navzájem svou lhostejností, leností, sobectvím, slabostí či nepochopením.

Autorka Pout je u nás již známá, jelikož jí u nás byly vydány již 4 knihy. I přesto jsem od ní nic nečetla a tak jsem se rozhodla přečíst si Pouta, která se u nás dočkala velkého ohlasu a popularity.

Nejprve musím zmínit, že pokud někdo čeká veselý příběh o rodině, tak toho se mu určitě nedostane. Pouta jsou syrový příběh bez příkras, který poukazuje na to, jak moc jsme propojeni se svou rodinou a jak moc nás ovlivňuje. Mnohdy vlastně více než chceme a nebo než jsme ochotni připustit.

V příběhu sledujeme osud dvou dospívajících chlapců, Thea a Mathise. Theo žije v rozvrácené rodině a je ve střídavé péči rodičů. Matka nesnáší, když Theo musí být u otce a pak se mu za to mstí. Otec je alkoholik. Jediným útěkem Thea od reality je přátelství s Mathisem a alkohol. Theo si neuvědomuje, jak jeho chování a rozhodnutí ovliv%ují i další osoby v jeho okolí a na to právě Pouta poukazují.

Ačkoliv se jedná o krátkou knihu, není to úplně lehké čtení. Čtenář se musí soustředit a navíc příběh je opravdu drsný, ponurý. A tady autorka opravdu ukázala svůj bravurní styl psaní. I když to není veselá kniha, je tak příběh tak skvěle podaný, že prostě budete chtít číst dál a dál. Nečekejte žádné barvité popisy, ale stručné, jasné vyprávění. A právě tento styl psaní mám moc ráda.

Pouta opravdu vřele doporučuji. Ten příběh Vás dostane a ještě dlouho Vám bude ležet v hlavě a budete nad postavami přemýšlet. Tohle byl pro mě jeden z těch silnějších čtenářských zážitků a jsem ráda, že Pouta nechybí v mojí sbírce odeonek.

HODNOCENÍ - 5 * z 5.

V pasti - Josh Malerman

Vydáno - Zelený kocúr

Počet stran - 262

TAM VENKU NĚCO JE…

Něco děsivého, co člověk nesmí spatřit. Stačí jediný pohled - a podlehneš smrtelnému násilí. Nikdo netuší, co to je ani odkud to přišlo.

Pět let poté, co všechno začalo, zbývá už jen hrstka přeživších - včetně Malorie a jejích dvou malých dětí. Malorie žije v opuštěném domě poblíž řeky a už dlouho sní o tom, že uteče někam, kde snad bude s rodinou v bezpečí. Cesta, která ji čeká, je však hrozivá: překonat pětadvacet kilometrů po proudu řeky v malé loďce - poslepu. Stačí jedno špatné rozhodnutí a všichni zemřou. Něco je sleduje. Je to člověk, zvíře nebo stvůra?

Ponořena do tmy, obklopena známými i neznámými zvuky, se Malorie vydává na svou hrůznou odyseu - na cestu, která ji zavede do nespatřeného světa i do minulosti, k přátelům, kteří jí kdysi zachránili život.

Od téhle knihy jsem neměla prakticky žádná očekávání. Koupila jsem ji v knihkupectví ve slevě. Pak jsem na ni četla ale poměrně pochvalné ohlasy, tak jsem se rozhodla si V pasti přečíst.

V pasti mělo velmi zajímavý námět, venku je něco, co Vás zabije, pokud to spatříte. Celou dobu vlastně nevíte, co to něco je, takže Vaše fantazie dostává velký prostor. Vidíme, jak to celé začne a postupně zjišťujeme, že na Zemi je už pouze pár přeživších. Samozřejmě tady hrají důležitou roli mezilidské vztahy. Mnozí si pomáhají, vznikají nová přátelství, ale najdou se i tací, kterým jde především o sebe a pro to, aby se zachránili, jsou schopní udělat cokoliv.

Kniha není nijak dlouhá a to je její silná stránka. Nejsou zde žádné zbytečné pasáže a čtenář je udržován v neustálém napětí. Jedna akce střídá druhou.

Samozřejmě, některé scény byly krapet přehnané a štěstí hrálo do karet hrdinům až moc, ale nebylo to v nějaké velké míře a pro mě to bylo akceptovatelné.

Pokud chcete kratší knihu, která je plná akce a napětí, V pasti Vám můžu doporučit. Čtení si užijete, kniha nemá nějaký otřepaný námět a je opravdu napínavá.

HODNOCENÍ - 5 * z 5.

Nimbus - Neal Shusterman

Vydáno - Yoli

Počet stran - 440

Rowan se rozhodl, že na vlastní pěst napraví cech smrtek a podrobí jej zkoušce ohněm - a to doslova. Po zimním konkláve zmizel v ústraní a od té doby podniká útoky na zkažené smrtky - nejen ve StředoMerice, ale na celém kontinentu. Stal se z něj lidový hrdina - smrtka Lucifer - který v černé róbě odevzdává zkorumpované smrtky plamenům. Citra, z níž se pod dohledem smrtky Curieové stala mladší smrtka, zkaženost vidí a chce ji změnit zevnitř, ale na každém kroku nachází překážky, a dokonce se ocitá v ohrožení života. Rozkol mezi "starou gardou" a "novým řádem" se vyostřuje a vzájemné soupeření přechází od slov k činům. Nad tím vším bdí vševědoucí Nimbus - jediný, kdo má moc řešit závažné problémy dokonalého světa. Ale vloží se do toho, nebo bude jen přihlížet, jak se dokonalost mění v úpadek?

Pro mě jedna z nejočekávanějších knih tohoto roku. A je konečně tady! Smrtka nasadila laťku hodně vysoko. Podařilo se to Nimbusu udržet? Nebo se jedná o jeden z typických druhých vycpávkových dílů?

Tak Nimbus byl opravdová jízda! Setkáváme se s hlavními postavami z prvního dílu, Rowanem a Citrou. Postavy jsou dospělejší a rozbíhá se kolotoč nejrůnějších událostí. Rowanova postava je najednou temnější, tajuplnější a snaží se v řádu Smrtek nastolit řád a spravedlnost, což některým Smrtkám chybí.

Každá kapitola v knize začíná Nimbusovými myšlenkami. Jsou velice zajímavé a jak kniha postupuje, stávají se také temnějšími.

Byla jsem překvapená, že druhý díl byl celkově takový ponurejší, najednou se ukazovaly nedostatky, které tento zdánlivě dokonalý svět má. Už na začátku knihy je jasné, že tento stav nebude pro svět dlouhodobě udržitelný a musí se stát něco zásadního. A to se také stane.

Opravdu, Nimbus si po celých 440 stran udržel svižnost, napětí, akci a byl neskutečně čtivý. Vlastně mi přišel více čtivý než Smrtka a je to jeden z mála případů, kdy se druhému dílu podařilo předčít ten první. Shusterman opět potvrzuje, že psát umí a čtenáře dokáže překvapit a každá kniha je pro čtenáře zážitkem.

Co víc dodat, Nimbus opravdu všem doporučuji a je to zatím asi nejlepší kniha, kterou jsem letos četla. Každou stránku jsem si opravdu užívala. A ten konec? Ten byl pro mě zdrcující a velmi nutně potřebuji další díl! Tuhle knihu budu z hlavy dostávat hodně dlouho.

HODNOCENÍ - 5 * z 5.

Prokletá krev - Ange

Vydáno - CooBoo

Počet stran - 440

Odhalte temná tajemství skrytá v zákoutích Versailles!

Představte si svět, ve kterém Velká francouzská revoluce nikdy neproběhla a kde se právě chystá korunovace Ludvíka XXIV. Sedmnáctiletou Angie pronásledují jednoho dne v metru dva ozbrojení muži a pokusí se jí zabít. Unikne jim jen o vlásek. Toho dne večer ji nečekaně navštíví její matka vévodkyně de Noaillesová, kterou již léta neviděla, a pozve ji na ples do Versailles, aby byla náležitě představena u dvora. Angie se tam nechce, ale takový večer by jí mohl pomoci odhalit, kdo jí usiluje o život a proč.

Young adult, upíři, ačkoliv tohle není zrovna neobvyklá kombinace, tak ji mám ráda a o to více jsem byla zvědavá na Prokletou krev, jak tady bylo tohle téma zpracováno.

No, čím začít. Tak nejprve tím, že v knize je na začátku opravdu velké množství postav. Obvykle v postavách nijak netápu a aspoň trošku si je pamatuju, ale tady jsem se hodně trápila. Na čtenáře se valí jedna postava za druhou a bohužel postavám chybí na můj vkus nějaký popis, který by čtenáři pomohl se lépe orientovat a postavy si pamatovat.

Upíři jsou takové vděčné téma do knih a většina lidí je má ráda, včetně mě. Ale tady? Tady to bylo prostě nešťastné. A připadalo mi to, že si autoři si řekli, že téma upírů není dostačující, tak tam přidali ještě magii. A to vlastně taky nestačilo, tak šup tam prostředí Versailles. Tahle kombinace bez nějakého hlubšího smyslu by možná nebyla tak zlá, ale celé to na mě působilo, že sami autoři se v ději ztrácí a moc neví kudy kam.

Samozřejmě v Prokleté krvi nechybí ani milostná dějová linka. Nicméně ta milostná dějová linka je pro mě absolutně neuvěřitelná. Nucené, strojené, absolutně mimo.

Young adult mám ráda, stejně tak upíry a v téhle kombiaci počítám, že mě nějaké to klišé nemine. Ale tohle bylo prostě nepovedené, nedomyšlené a stalo se asi to nejhorší, co se mi u čtení může stát a to, že mě postavy vůbec nezajímaly. Já se na Prokletou krev tak moc těšila a opravdu to bylo 440 stran zklamání. Bohužel, tuhle knihu opravu nemůžu doporučit a Prokletá krev je zatím jedna z nejhorších knih, které jsem letos četla.

HODNOCENÍ - 2 * z 5.

Přiveď mě zpátky - B. A. Paris

Vydáno - Motto

Počet stran - 288

Byli mladí a zamilovaní. Na dovolené ve Francii zastavili u benzinové pumpy a Finn si odskočil. Když se vrátil, byla Layla pryč a už ji nikdy neviděl. Aspoň tak vypovídal na policii. O mnoho let později se Finn zasnoubil s Laylinou sestrou Ellen. Jenže najednou zavolala policie, že někdo Laylu spatřil. Začaly se objevovat dávno ztracené věci z její minulosti, tajné zprávy, různé stopy a varování. Co neznámý chce a kolik toho ví?

B. A. Paris je u nás známá autorka thrillerů, které u nás vyšly již dvě knihy, Za zavřenými dvěřmi a V pasti lží. Obě dvě knihy mě od autorky nadchly, takže třetí kniha Přiveď mě zpátky mě prostě nemohla minout.

B. A. Paris je známá tím, že ve svých knihách vždy zpracovává téma vztahů a umí skvěle popsat psychologii postav. A ani Přiveď mě zpátky není výjimkou. Autorka nám ze začátku popisuje příběh zdánlivě idylického páru Finna a Layly, který je na dovolené a na cestě zpět se Layla ztratí. Je unesena? Utekla? Pokud ano, jaký k tomu měla důvod? A už zde začínáme tušit, že věci nejsou takové, jaké se nám z počátku mohly zdát. A rozbíhá se další kolotoč událostí.

Autorka si ve své třetí knize drží vysokou laťku, kniha se prostě čte jedním dechem. Krátké kapitoly, střídání vyprávění z minulosti a současnosti. Tento styl psaní Vás prostě chytne a nebudete chtít knížku odložit. Líbilo se mi, že jsem dlouho netušila, kde je vlastně pravda a jak celý příběh dopadne.

Ano, autorka má již třetí knihu psanou prakticky stejným stylem, takže se může zdát, že v knihách je určitý vzorec, který se opakuje a už budou knihy předvídatelné. Ano, námět je podobný, ale pro mě to rozhodně předvídatelné nebylo a já dlouho netušila, jak to celé je a jak příběh skončí.

B. A. Paris mě zase nezklamala. Mám tuto autorku ráda a její knížky si neskutečně užívám a vždy je přečtu velice rychle, vlastně rychleji než bych chtěla. Přiveď mě zpátky je povedená kniha plná napětí, zvratů a čtení si rozhodně užijete.

HODNOCENÍ - 5 * z 5.